O 13 let dříve:
„Mami,
proč musím k tomu doktorovi? Vždyť mi nic není,“ ptala se malá Annie a
snažila se tak přesvědčit sama sebe, že se z toho všeho vykroutí. Pan
doktor se jí nelíbil. Měl na ní divné otázky ohledně ztraceného medvídka a moc
dobře věděla, jak si její odpovědi vykládá - nevěřil jí. Znala pravdu, vlastně
jí nikdo nevěřil, ale nevzdávala se. Ten večer věděla, co viděla, a nebyl to
žádný sen. Takže když vešla do čekárny a uviděla dívku asi v jejím věku,
byla překvapená. Proč tam je? Vrtalo
jí hned hlavou.
Její výklad byl jasný – bude tu muset čekat, než
přijde na řadu. Jsou tu s maminkou moc brzy. Otráveně se posadila na židli
opodál holčičky a koukala do země. Ale překvapivě to netrvalo dlouho, sestřička
ji i tu holčičku s maminkami vyzvala, aby šly do ordinace. V tu
chvíli zpozorněla, protože si doposud myslela, že na tyhle hrozná sezení má
chodit sama. Co se tentokrát změnilo? Co si na ni pan doktor připravil?
Obě dvě holčičky se zvedly a nechápavě na sebe
pohlédly. Bylo to jasné, ani jedna z nich nechápala, proč je pozvaly
dohromady. Myslel si snad pan doktor, že mají nějakou stejnou úchylku
oživujících se plyšáků? Ha, že by v tom Annie nebyla sama? Ale co když ta
druhá holčina je opravdu blázen? Annie se rozhodla pro ostražitost, tak jako
vždycky, když měla navštívit tohohle doktora v této ordinaci. První jejich
sezení ji totiž naprosto odradilo – udělal chybu. Celou první hodinu se jí sice
pečlivě věnoval a poslouchal, ale nakonec když ji poslal do jakéhosi dětského
koutku, kde hračky pro ni byly nudné, tak se rozhodla, že drze bude poslouchat,
co pan doktor povídá mamince. A byla ráda, protože jí bylo nalito vínko pravdy
- slyšela všechno.
„Vaše dcera je naprosto v pořádku, spousta
dětí v jejím věku má stejně živou představivost jako ona.“
„Opravdu myslíte, pane doktore, že je to pouze její
představivost?“ ujišťovala se maminka.
„Ano, přejde jí to.“ Anniia důvěra v pana
doktora byla tu tam. Najednou ho už nikdy více nechtěla vidět.
Takže když nyní seděla v místnosti s ním
a s tou neznámou dívkou, byla velmi otrávená – naprostá ztráta času.
Nemínila se ani nijak zapojovat do rozhovoru. Jenže osud měl na ni připraveno
něco úplně jiného - zaútočil na její zvědavost.
„Rose, jak se máš?“ začal pan doktor s druhou
holčičkou, kterou ještě Annie neznala.
„Špatně, pořád mi nikdo nevěří, a proto mého bratra
nemohou najít,“ odpověděla mu naprosto upřímně. A už její odpověď Annie
zaujala. Jakého bratra? Co se stalo jejímu bratrovi? A proč tady sedí ona, když
všem tvrdí, že její starý medvídek se proměňoval v noci v malého
kluka? S tím přece její problémy nemají nic společného.
„Ale já ti věřím,“ přesvědčoval Rose doktor, čímž
vyvolával v Annie znechucení. Jemu už nikdy nebude věřit a Rose by taky
neměla. Jenže Rose byla mladší, neslyšela to, co Annie kdysi a panu doktorovi
naivně věřila.
„Tak proč jste ještě nenašel medvídka, o kterém vám
vyprávím a nepřivedl ho sem?“ Annie vyhodnotila, že Rose zase tak naivní není,
ale na pana doktora nešla vůbec chytře.
„Protože ho nebude jednoduché najít. Dle tvého
popisu ho naposled měla zde Annie, ale taky o něj přišla.“ Rose se na Annie
otočila a vyvalila oči.
„Tys měla mého medvídka?“ řekla Rose Annie. Jenže
Annie se jejímu výroku zamračila.
„To si nemyslím. Jak bych k němu přišla?
Dostala jsem ho od tatínka.“ A tím začala jejich první konverzace. Dohadovaly se o všem
možném – jak získaly medvídka, jestli je to ten samý a jak o něj přišly. Jenže
byly přerušeny, protože panu doktorovi se nelíbilo, že probírají samé věcné
záležitosti a nic o jejich pobláznění z toho jejich povídání nezískával.
Nešlo mu do hlavy, že obě se chovají úplně zdravě a tady ten dětský blud je
neopustil. Proto si nakonec nechal dívky povídat a šel k maminkám.
A dívky mluvily a mluvily dál. Sice se Annie krotila, aby
neprozradila, že její medvídek se v noci proměňuje v kluka, protože se
bála, že by jí ani Rose nevěřila. Ale i tak pro ni bylo příjemné poznat někoho, kdo věřil stejně absurdní věci jako ona.
Ačkoliv váhala, že se jí svěří, protože Rose jí řekla,
že její bratr se v plyšového medvídka proměnil, neudělala to. Po poslední
zkušenosti se rozhodla, že už nikdy více o tom, že se její medvídek proměňoval
v živého kluka, nepromluví. Takže si Rose pouze vyslechla a zjistila
podrobnosti. Vyptala se i na to, jestli se její medvídek proměňoval v noci,
jenže to Rose nevěděla a Annie si začínala postupně myslet, že její bratr
prostě jen zmizel. Ne, že se stal plyšovým medvídkem. Vyhodnotila opak. Její
plyšový medvídek není tím samým medvídkem, kterého měla ona. Ale pravda byla
úplně někde jinde. To tenkrát vědět nemohla.
Současnost:
„Na terapii?“ divil se Jamie, který ze mě tahal
informace z mého dětství.
„Ano.“ Byla jsem k němu velmi strohá, ale nikdo
se mi nemohl divit. Neměla jsem ráda, když se mi někdo rejpal v mé minulosti.
Tady prostě narazil.
„Takže mojí sestru znáš?“
„Ne, pouze jsem ji jednou viděla.“ Znát je slabé
slovo. Jako malá holka jsem vyhodnotila, že ona je opravdu blázen.
„Pouze jednou?“
„Ano, od té doby jsem přestala o tobě mluvit.“
„Aha a proč?“ Byl pořád tak zvědavý jako malé dítě.
Měla jsem ho skoro sto chutí už zavřít do skříně a počkat, až se zase promění v plyšáka.
„Lidé na mě koukali divně a nevěřili mi. Mluvit o
tobě dál byla tak možná cesta do blázince.“ Viděla jsem na něm, že pochopil a
dále se nevyptával. Takže bylo na čase z něj dostat, co všechno udělal proto,
aby prolomil své prokletí, než se ještě stihne k tomuhle vrátit. „Ale dost
o mně. Co kdybychom se víc zaměřili na to, jak zlomit tvé proletí?“ Dle
očekávání se podíval sklíčeně, ale asi tušil, že se naše konverzace časem bude
odebírat tímto směrem a začal:
„Četl jsem různé pohádkové knížky, ale nic extra
jsem tam nenašel.“ Jo, ono je to asi těžké, když pouze čtyři hodiny denně jste
člověkem a nemáte možnost chodit všude možně. Takže jsem začala hned z kraje,
co mě napadalo:
„Zkoušel si polibek?“
„Myslíš jako polibek z pravé lásky?“
„To možná bude další specifikace.“
„Jo, někoho už jsem políbil, ale z pravé lásky
určitě nebyl,“ řekl to takovým způsobem, že ve mně probudil zvědavost. Na tohle
jeho tajemství okolo první pusy budu muset přijít. Měla jsem pocit, že mu dotyčná
něco provedla. Nebo se mu to nelíbilo? Že by byl třeba na muže? Hmmm, to by ho asi byla
škoda.
„A dívku?“ Já se prostě musela zeptat.
„Ježiš, nejsem hloupý.“
„Co já vím, třeba jsi na chlapce.“
„Ježiš, zbláznila ses?“ Jeho zděšení bylo
očividné. Muži ho nezajímali. Nevím proč, ale byla jsem za to dvojnásob ráda.
Až mě to téměř zarazilo.
„Takže bychom mohli třeba začít polibkem z pravé
lásky,“ navrhla jsem.
„Tak to jsem zvědav, kde tu pravou lásku budeš
hledat. Pokud to nejsi ty, tak máme, co dělat.“ Jeho slova, zda to nejsem já,
mně dost zaskočila. Ale rychle jsem na ně zapomněla, protože mě hned zaujala jeho
další otázka: “Jak vlastně poznám, že je to ta pravá?“ Teda, ten mi ale dával
záludné dotazy.
„Jsem ta poslední, která by ti to mohla říct.“ Neměl
teď v plánu rozebírat moje vztahy, že ne?
„Ty? Proč?“
„Ano, já. Lepí se na mě jen samý sexuchtivci.
Nikdo, kdo by mě, kdy miloval.“ A bylo to venku.
„A nikdo, koho si někdy milovala?“ Tak nad
takovou otázkou jsem nemusela ani přemýšlet. Vždycky jsem na začátku každého vztahu
byla nějak poblázněná, ale velmi brzy jsem hned po měsíci prohlédla a zamilovanost
opadla.
„Poblázněná jo, ale zamilovaná ne.“ Zamračil se
nad mým výrokem, jakoby mu nebylo něco jasné.
„Jaký je rozdíl mezi poblázněním a zamilováním?“
zeptal se mě.
„Myslel si spíš z psychologického hlediska
zamilovanost a milování, ne?“ Rejpala jsem si do něj. Přece jen se ve mně lehce
musely projevit ty hodiny psychologie vztahu, ne?
„Tyhle bláboly si nech do školy,“ uzemnil mě.
„Hej,“ ohradila jsem se.
„Žádné hej. Tys nikdy nikoho nemilovala?“ Od kdy
se tohle dotazování obrátilo na mě? Musela jsem nás vrátit zpět k původnímu
tématu.
„Takže koho si líbal, že ti to nevyšlo?“
„Do toho ti nic není,“ ohradil se.
„Tak se nerejpej v tom mém.“ Když jsem to
dořekla, podíval se na mě výsměšně.
„A jak to chceš dělat? V mém životě se rejpat
budeš a já v tom tvém nemůžu? Není to trochu nefér?“ A tímhle mě naprosto
dožral.
„Myslím, že už máš čas. Za chvíli se proměníš
zpět v plyšáka. Máš před tím ještě nějaké přání?“ Jo, chovala jsem se jako
potvora, ale on pro mě byl nebezpečný, protože z nějakého důvodu každá jeho
otázka na mé soukromí mnou otřásla. Chtěla jsem si od něj držet odstup, jenže
mi to šlo hrozně těžce. Nechápala jsem, proč se mu vždycky dařilo ke mně dostat
blíž, než ke komukoliv jinému.
„Ne, koukám, že jsme asi dneska domluvili.“
„Přesně tak.“ Bože, mohl bys ho prosím už
proměnit zpátky v plyšáka? Vznikala tu trapná ticha a z nějakého blbého důvodu
jsem z něho byla nervózní. Na další proměnu už prostě budu muset pořídit
nějakého oblečení. Kdo má koukat na ty jeho buchty a neslintat?
Žádné komentáře:
Okomentovat