Zakletý plyšový medvídek - 5. kapitola

Návrat do dětských let. Ta holka si mě snad sebou vezme i na záchod.

Smutně jsem se vrátil do skříně a potupně čekal, až se přežene jejich hormonální bouře. Zavřel jsem oči a snažil se nevnímat svět kolem sebe. Najednou jsem si přál, abych zase mohl být plyšovým medvědem. Jakmile se tak stalo, oddychl jsem si.

                       

Když se mi povedlo uklidnit, protože už mě Annie nemohla načapat, jak se jí krčím ve skříni, začal jsem konečně poslouchat, co se kolem mě děje. Vůbec nic jsem neslyšel, takže jsem předpokládal, že si to ti dva rozdali na gauči a rovnou tam pak usnuli. Teda to musela být rychlovka. Nedivil jsem se. Ten kluk byl nadržený už hodně dlouhou dobu.

Jenže pravda byla úplně někde jinde, což jsem zjistil v momentě, když jsem uslyšel, jak někdo naštvaně bouchnul dveřmi od bytu. Najednou se v pokoji začaly ozývat kroky a vše bylo ukončeno plácnutím na postel, velké oddechnutí a nakonec její pravidelný dech. Začal jsem usuzovat, že nakonec asi nic nebylo, a byl na sebe naštvaný, že jsem nedosledoval, jak to všechno dopadlo. Co když ho zastavila? A nepotřebovala nakonec opravdu pomoct?

Z mých myšlenek mě vyrušila Annie, která do prázdné místnosti řekla:

„Tak vylez a neschovávej se v té skříni.“ Čímž mě tak trochu překvapila. Mluvila ke mně? Naprosto mě tím vyděsila. Viděla snad, jak se plížím do obýváku, abych jí případně mohl pomoct? To asi bylo stejně jedno. Protože blbé na tom všem bylo, že já opravdu vylézt nemohl. Byl jsem plyšovým medvědem a proměnit v člověka jsem se měl až za pár hodin. Nezbývalo, než poslouchat dál, co se bude dít. Snad neztratí nervy a nerozhodne se mě třeba rozstříhat nůžkami, když jí nebudu odpovídat. To bych byl asi pěkně v háji. 

Trhaně se nadechla a jak si matrace postele postěžovala, pochopil jsem, že se Annie zvedla a došla ke skříni. Otevřela dveře a mně se do obličeje opřela zář denního světla. Svítalo. Annie tam stála osvícená jako bohyně v krásných šatech – nyní už trochu pocuchaná a utahaná – a hleděla na mě. Kdybych mohl, otevřel bych vyjeveně pusu, protože to na mě zapůsobilo, jako bych viděl anděla. Možná to byl ten moment, kdy mé prokletí mělo skončit. Bohužel, neskončilo. Spíš naopak, teprve začínala ta správná muka.

Annie mě vzala naštvaně do ruky a začala mi přikazovat:

„Proměň se.“ I kdybych ji třeba chtěl poslechnout, nemohl jsem, jenže to ona asi netušila. Asi po chvíli to vzdala a plácla se mnou v ruce na postel. Chvíli mlčela a koukala do stropu, až do chvíle, kdy začala znova mluvit:

„Viděla jsem tě. V obýváku u dveří, jak se nešťastně vracíš. Nebyla to halucinace, jsem si tím jistá. Krom toho, díky tomu jsem se probudila z alkoholových oblak a uvědomila si, jakou dělám hloupost,“ zasvěcovala mě do událostí večera a já si za neopatrnost nadával do idiota. Viděla mě. Byl jsem si jistý, že další proměna jejímu zraku neunikne. „Tak proč se zatraceně neproměníš a nedáš mi za pravdu?“ Koukala na mě a asi čekala, že její proslov se mnou něco udělá, ale měla smůlu. „Dobře, jak chceš. Budu tě hlídat čtyři a dvacet hodin denně, dokud se neproměníš a všechno mi nevysvětlíš.“ Ve chvíli, kdy to dořekla, zívla a zhodnotila, že nejprve se na to vyspí: „Teda jen, co budu čerstvá,“ dořekla a nějakým prapodivným způsobem si sundala šaty, zachumlala se pod peřinu a zavřela oči. Já měl aspoň klid pár hodin, abych si rozmyslel, jak jí to všechno podám. Něco mi říkalo, že další noc bude velmi zajímavá.

Annie spala téměř do odpoledne a s jejím probuzením začalo i mé strážení. Nosila mě sebou snad všude, připadalo mi to, jako bychom se o několik let vrátili zpět a ona byla zase tou malou holčičkou, která beze mě nikam nemůže jít. Ale realita byla jiná. Ona číhala, čekala na to, až se proměním.

Přes celý den se poměrně flákala, trochu se učila, uklízela a vařila. A nevařila jen tak něco. Pokaždé udělala něco, čím bych naprosto nepohrdnul. Vždycky udělala porci i pro mě a já se tím pak utěšoval – měl jsem šanci, že když mě načape, dám si po dlouhé době aspoň pořádně do nosu. Den utekl jako voda, a když se stmívalo, věděl jsem, že se přibližuje moje chvíle. Pár hodin a mé tajemství bude venku. Annie si na večer pustila televizi a posadila mě vedle sebe, což jsem poměrně dost ocenil a naprosto přestal vnímat svět, takže když najednou odbila půlnoc, dost mě to překvapilo. No, Annie taky vypadala dost překvapeně, když místo plyšového medvěda měla najednou vedle sebe nahého muže. Že jsem před ní naprosto nahý, mi docvaklo ve chvíli, když jsem zpozoroval její pohled, který mířil někam do prostředka mého těla. Takže dřív než stačila jakkoli zareagovat, zakryl jsem se rukama – teda spíš jsem se o to snažil – a odskákal do koupelny pro ručník, který jsem si omotal okolo pasu, pak se odkolíbal zpět do obýváku, kde stále zaraženě seděla Annie. Posadil jsem se naproti ní a čekal, až začne křičet nebo dělat cokoliv, aby se přesvědčila, že nemagoří. 

Sledovala mě a měla rozšířené zorničky, muselo jí to v hlavě hrozně šrotovat. Litoval jsem, že do její hlavy nevidím.

Usoudil jsem, že lepší bude, když jí nechám, aby si všechno srovnala v klidu v hlavě a vydýchala, že měla pravdu. Byl jsem ochotný čekat klidně celé čtyři hodiny, než se vzpamatuje. Pořád mě pozorovala a možná trochu jako ve snu mi přiložila ruku na tvář. Prostě se potřebovala ujistit, že tam opravdu jsem. To gesto jsem chápal.

„Takže s půlnocí se proměníš,“ konstatovala spíš pro sebe a mě pořád nezbývalo, než čekat, co bude dál. „Kolik máme času?“ zeptala se, čímž mě trochu překvapila naprosto racionální otázkou – už asi pochopila, že tyhle věci neovlivňuji.

„Čtyři hodiny.“

„Hm. Máš hlad?“ vypálila na mě a já byl najednou hrozně vděčný, že se nejprve stará o moje potřeby, než mi pokládá její předpřipravené otázky.

„Hroznej.“ Usmála se mé upřímnosti.

„To je dobře. Hodně jsem toho navařila.“ Chtěl jsem jí říct: „ Já vím.“ Ale pak jsem si uvědomil, že bych si mohl držet ještě nějakou dobu eso v rukávu.

Odebrala se do kuchyně a z ledničky začala vytahovat jídlo. Vložila ho do mikrovlnky a mezi ohříváním se otočila na mě. Pozorovala mě ostřížím okem, dokud nepronesla něco, co mě dostalo do kolen:

„Budeme ti muset pořídit nějaké oblečení. Jinak se Sammy s tvými bicáky na břiše bude k nevydržení.“ Ono jí nevadí, že se tu promenáduji nahý v ručníku? Má problém s mými buchtami na břiše? Ježiš, kde jsem to skončil. Musel jsem se uklidnit a chovat se slušně. Svá slova jsem upravil, abych nezněl nijak zle:

„Upřímně, byl bych rád, kdybych se tu nemusel promenádovat nahý. Nebo jen v ručníku.“

„To věřím.“  Cinkla mikrovlnka a přede mě Annie položila krásně vonící vepřové s brambory a zeleninou. Neskutečně se mi sbíhaly sliny, takže jsem neváhal a pustil se do toho. Ona mě při tom pozorovala. Takové jídlo jsem hodně dlouho neměl, proto jsem si vychutnával každé sousto, které jsem polkl, a asi to na mě muselo být vidět, protože další její otázka zněla z jejích úst dost vyčítavě:

„Tohle vůbec nechápu. Proč si nikdy nesnědl připravené jídlo? Mohl sis ho klidně ohřát v mikrovlnce.“

„Nechtěl jsem se tím prozradit. Chtěl jsem být před tebou, co nejdéle v utajení.“

„Proč?“

„Stejně ti muselo být jasné, že tě jednou odhalím.“

„Nebylo. Jsi totiž za ta léta jediná, kdo vůbec získala nějaké podezření.“

„Aha.“ A protože jsem se chtěl bez povídání v klidu najíst a nemluvit na ní s plnou pusou, položil jsem další otázku já:

„Proč jsi mě hledala?“ Viděl jsem na ní, že jsem ji tou otázkou zaskočil. Asi nečekala, že mám taky několik zvídavých otázek. Na odpověď jsem dlouho nečekal. Sedla si naproti mně a při sledování toho, jak se cpu jídlem, které mi uvařila, potichu pověděla:

„Musela jsem se ujistit, že nejsem blázen.“ Její odpověď mě velmi zaujala a byl jsem rád, když se rozhodla, že bude dál pokračovat: „Když jsem byla malá holka, vždycky jsem si stála za vším, co jsem tvrdila, ale v tvém případě jsem balancovala na hranici umístění do blázince. Proto jsem musela přestat všechny přesvědčovat. Zničit si něčím takovým život by byla škoda. Ale sama sobě jako malé holce jsem si slíbila, že záhadě plyšáka přijdu na kloub. Možná by sis myslel, že mě to jednou přejde, ale bohužel ten pocit, že si byl opravdový, neutichl. Spíše naopak. Čím jsem byla starší, tím jsem přesvědčovala sama sebe o tom, že opravdu blázen nejsem. Takže se hledání tebe nakonec stalo mou posedlostí. Sice jsem žila normální život, ale když jsem mohla, pátrala jsem po tobě. Já se prostě musela dozvědět pravdu. No a před pár dny jsem měla konečně štěstí.

Její důvody byly v celku pochopitelné. Prostě se jen chtěla ujistit, že je naprosto v pořádku. Což já teda pro změnu vůbec nebyl, když jsem většinu dne byl plyšovým medvědem. Ale vyděsila mě tak trochu jedna důležitá myšlenka. Co zatraceně bude se mnou, jakmile si uvědomí, že docílila toho, co chtěla? Jak se mnou naloží? Představa, že teď je můj osud v jejích rukou, mě tak trochu děsila. Takže jsem dožvýkal večeři a nadhodil další otázku, na kterou jsem chtěl znát odpověď: 

„Co teď se mnou dál plánuješ, když už znáš pravdu?“ Byl jsem k ní přímý. Začala se smát. Netušil jsem, co jí tak rozesmálo a cítil jsem se dost nesvůj. Přece jen se nyní rozhodovalo o mé další budoucnosti.

„Jsi naivní, jestli si myslíš, že má zvědavost je ukojena. Teď se totiž začnu ptát já.“

4. kapitola     6. kapitola