Maškarní...VIII

Šílená chytrolínka odhaluje, jak moc je do něj paf.

„Tak co ty naše dámičko, už si připravený?“ ozvalo se mi za zády a já se na Sebastiana otočil. Rýpal si do mě skoro pořád. Byl skoro jako můj starší bratr, který si ze mě neustále utahoval.

„Jak vypadám?“ zeptal jsem se ho naschvál hraně zženštilým hlasem, abych ho taky trochu pozlobil.

„Prosím tě, ta tě bude chtít, i kdybys tam přišel třeba v montérkách.“ Neměl jsem sílu se s ním dohadovat. Byl jsem natěšený na to, až ji zase uvidím. Byl jsem rád, že natáčení skončilo dříve, a já kousek před sedmou už byl připravený, vymydlený. „Tak pojď, jestli se na tebe tolik těší jako ty na ni, jedeme, abychom jste si byli schopni říct aspoň ahoj,“ šťouchal do mě a narážel na naše společné přiznání o tom, že jsme si nemohli pomoci.

Během několika minut jsme dorazili před její dům, kde jsem začínal být trochu nervózní. Žila v takovém tom větším anglickém červeném cihlovém domě, kde bylo několik malých bytů. Nikdy jsem v podobném příbytku vlastně ani nebyl. Sám pocházím z celkem zaopatřené rodiny a vyrůstal jsem v typickém americkém domě – bílý velký dům bez plotu. Byl jsem venkovský kluk, který jednoho krásného dne napsal v osamění několik písní, které uslyšela jednou moje kamarádka, a protože toužila být agentkou, donutila mě, abych je nahrál, a pak je procpala do rádií. Já se musel během měsíce pak odstěhovat do L.A., protože jsem dostal několik nabídek, které se prostě nedaly odmítnout. A to byl moment, kdy jsem odešel z maloměsta do velkoměsta. Abych byl upřímný, občas si přeji, vrátit se zpět. Sekat trávu, opravovat auta, chodit na obyčejné tancovačky. Stýskalo se mi po obyčejném životě.

Vystoupil jsem z auta a Sebastian odjel. V devět ráno si mě měl vyzvednout a odvézt na další natáčení. Udělal jsem několik kroků nahoru, až jsem došel ke zvonkům, a v tu chvíli jsem narazil – neznal jsem její příjmení. Včera mi ho neřekla. Jak mi něco takového mohlo uniknout? Když jsem projel všechna jména na zvoncích, poznal jsem prd. Uvažoval jsem, co s tím, a po vyhodnocení celé situace, jsem vytáhl telefon a napsal jí díky tomu chytrákovi email. Jen jsem doufal, že si zapnula počítač a emailu si všimne. Bohužel jsem udělal v minulosti tu chybu, že jsem si na ni nevzal telefonní číslo. Zatím nebylo potřeba. Musím se příště postarat o to, aby se nic podobného nestalo.

Čekal jsem tam asi pět minut a uvědomil si, že je na čase aplikovat plán dvě. Přistoupil jsem ke zvonkům a zazvonil na první od zdola. Čekal jsem, ale ze zvonků se nic neozývalo, až pozdě jsem si uvědomil, že slyším nadšené lapání po dechu. Vzhlédl jsem k prvnímu pravému oknu, a tam byla zhruba sedmnáctiletá dívka, která postupně dostávala fanouškovský záchvat. Tušil jsem, že ráno tu bude parta novinářů. Budu muset o tom později informovat Sebastiana.

„Ahoj, jsem Brian a jdu za Madie. Bohužel mi neřekla její příjmení, nevíš ho náhodou?“ zkoušel jsem na ni a doufal, že její mozek bude schopný odpovědět aspoň na tuhle jednoduchou otázku.

„Madie? Ta Madie?“ skoro zapískala a mně bylo jasné, že ji zná.

„To příjmení, prosím.“

„Smart.“

„Smart?“

„Jo, naše Madie je šíleně chytrá,“ smála se a já na zvoncích našel svou šílenou chytrolínku, a zazvonil. Během chvíle se trochu udýchaně ozvalo:

„Ano?“

„Ahoj, Brian.“ A bez jakéhokoliv slova mi zazněl zvonek u dveří. Nevěděl jsem, které patro obývá, tak jsem šel po schodech a koukal po dveřích, dokud jsem nenarazil na jedny pootevřené, na kterých bylo napsané „Smart“.

Dotyčná mě nečekala u dveří a asi všelijak kmitala po domácnosti. Skoro to tu vypadalo jako ve válce. Přemýšlel jsem nad tím, jestli jsem nedorazil moc brzy, jenže teď už na podobné úvahy bylo pozdě. Ale když jsem položil flašku s květinou a sundal si kabát, zjistil jsem, že mě pozoruje s uličnickým výrazem. Co měla za lubem? A jakmile jsem měl volné ruce, rozeběhla se a skočila mi do náruče.

Já ji chytil vší silou, protože jsem se bál, že sletíme k zemi a skoro ani nestíhal vnímat, když mi kolem pasu omotala nohy, protože na mě hned zaútočila polibky. Abych si ji trochu ulehčil, namáčkl jsem ji na stěnu, a její malou pozornost jí vracel. Během chvíle jsem se přestal ovládat. To se mnou dělala.

„Kruci!“ vykřikla najednou a vyvlíkla se mi z náruče. Já ji vůbec nestíhal a ona mezitím odběhla někam do útrob bytu. Já měl šanci se vzpamatovat a s věcmi, které jsem donesl, následovat její rychlý úprk.

Bydlela v malém celkem prostorném bytě, kde podle všeho měla kuchyň. Malý obývák a ložnici. Došel jsem za ní do kuchyně a sledoval ji, jak otáčí něco na pánvičce. Jakmile úkon dokončila, otočila se na mě.

„Doufám, že jíš lososa.“ A já na její otázku zakýval souhlasně hlavou a podal jí květinu.

„Je krásná, děkuji.“ Pochválila malý puketek červených růží a moje srdce zaplesalo. Líbilo se mi, jak se na mě za to usmívá, a já si říkal, že jí takovou radost musím udělat častěji. Její úsměv mě hřeje na srdci.

„Nic jsem nestihla,“ svěřila se mi, a když položila kytku na linku, vlezla mi do náruče.

„To nevadí. Jsem rád, že můžu být s tebou, a rád ti s čímkoliv pomůžu,“ snažil jsem se být milý, protože jsem byl najednou úplně mimo svůj svět. Netušil jsem, co je u ní doma normální, a jak bych jí měl pomoct. Musela mě vést, stejně jako já ji budu muset navádět v mém životě.

„Dobře, mohl bys, prosím, hlídat toho lososa? Já ještě musím něco udělat.“ S tím mi strčila obracečku do ruky a došla k nějaké skříni, odkud vytáhla pytel na odpadky, a zavřela se do malé místnůstky. Chvíli bylo ticho a potom se ozvaly zvuky, jakoby tam něco trhala. Trvalo to pouze chvíli a z místnosti přišla Madie s plným pytlem. Zbystřila mě jak ji pozoruji a vysvětlila:

„Záchod bude potřebovat vytapetovat.“

„A proto ses jako rozhodla teď?“

„Zlato, nepřipal toho lososa,“ napomenula mě, když viděla, že neplním, co mi dala za úkol, proto jsem se v rychlosti začal věnovat otáčení lososa. „Víš, usoudila jsem, že bys asi na záchodě koukat na vlastní zadek nechtěl.“ Její odpověď mě překvapila. Měla můj zadek na stěnách záchodu? Až takový je do mě blázen. Měl bych se jí bát?

Koukala na mě těma svýma čokoládovýma očima a já z její upřímnosti vyčetl, že pro mě nebezpečná není. Spíš mi to připadalo tak trochu vtipné, krom toho jsem toho hodlal využít. Musel jsem ji připravit na všechno.

„Z jakého filmu si tam měla plakát?“

„Ze snu.“

„Hm, tak to ses koukala na zadek mého dabléra.“ Mé odpovědi se jí asi moc nelíbily, ale usmála se na mě.

„Kruci, tak to bych si teď měla tvůj zadek vyfotit a pověsit si ho tam.“

„To ti nestačí, že ho budeš mít po boku doopravdy?“

„No, s tím bych se mohla smířit.“ Během naší řeči odložila pytel s plakáty a převzala ode mě vaření. „Mohl bys, prosím, otevřít víno? Pokud nehodláš odejít?“ Dala mi do ruky otvírák a připravila skleničky. Já se mezitím odhodlával říct, co jsem musel. Dřív než to udělá někdo jiný.