sobota 9. února 2013

Maškarní...V



První jednali, až pak mysleli.

Slyšela jsem, jak se dveře výtahu postupně otvírají, a měla nutkání otočit se. Nakonec jsem se donutila ještě chvíli vydržet, nevrtět se a trochu ho napínat. Dveře výtahu se zavřely a já věděla, že teď už se otočit musím, protože mi bylo jasné, že tohle je věc, na kterou čeká. Chtěl vědět, jak vypadám a kdo jsem. Zhluboka jsem se nadechla, a potom se celá nervózní otočila.

Celou dobu jsem se bála jeho reakce na mě. Budu se mu líbit? Krom toho jsem netušila, jak tentokrát na něj zareaguju osobně já, když vím, kdo to je. Měla jsem chuť vypísknout a skočit mu do náruče.

„Uklidni se, dýchej, zmiz!“ mluvila jsem na svůj vnitřní hlas fanynky v sobě. Bylo na čase se tomu postavit jako dospělá žena. Při otáčení jsem držela obličej dole a vzhlédla až potom, co jsem se dotočila tělem celá. A ve chvíli, jakmile jsme se setkali pohledem, jsem celá ztuhla. Měl na mě stejný vliv jako tenkrát, ani jsme nemuseli mít masky. Skoro jsem ani nedýchala a prohlížela si ho. Nebyla jsem schopná ani mluvit. Stejně jako ten večer, kdy jsme se potkali poprvé. Tohle nebylo normální.

Místnost najednou byla naprosto přeplněná. Stačilo, abychom tam byli pouze my dva. Vzduch mezi námi začal elektrizovat a já věděla, že bych raději měla utíkat, pokud nechci dopadnout jako minule. Otázkou bylo, jestli to tak cítil taky. Udělal krok dopředu a s úsměvem řekl:

„Ahoj.“ Asi mi chvíli trvalo, než jsem mu stihla odpovědět, protože mu pohrával z mé reakce úsměv na rtech. V rychlosti jsem se vzpamatovala a vstala, abych mu vyšla vstříc. Došli jsme k sobě a já mu formálně podala ruku. Snažila jsem se od něj držet odstup:

„Madie,“ představila jsem se a očekávala od něj obyčejný stisk ruky, ale on ne. Vzal mi ruku a políbil mě na její hřbet. Při jeho dotyku rtů na mé kůži mnou projela vlna nervozity a měla jsem chuť mu uhnout při návalu všech pocitů, které se mě zmocňovaly.

„Brian,“ vyslovil, když dokonal svůj čin a já jsem celá zčervenala. „Moc rád tě konečně poznávám,“ a přiblížil se ke mně, čímž mi narušil můj osobní prostor, a dostali jsme se k sobě hrozně blízko. Koukala jsem mu přímo na rty a nervózně jsem se trochu ošila, protože jsem zpozorovala, že on mě pozoruje stejně jako já jeho. A potom se s otázkou nahnul ke mně blíž a já se jako odpověď k němu také přiblížila, pak už nečekal a přitiskl rty na mé. Neovládala jsem se a automaticky jsem se k němu nalepila. Cítila jsem, že je to tak správné.

„Nemůžu přestat,“ vzdychnul mi do ucha, když se přesouval ke krku. „Ale když řekneš stop, nějak to zvládnu.“

„Mlč a pokračuj,“ přikázala jsem mu a ucítila, jak se do mé kůže usmívá. S dalším pohybem mě vzal do náruče a někam odnesl. Ve vteřině jsme žuchli do peřin a nevěděli o světě. Byli jsme jenom my dva. Stejně jako tenkrát.



Ležela jsem mu na hrudi a cítila, jak se usmívá.

„Já vím, takhle jsme začít neměli," konstatoval. "Stihla ses aspoň představit,“ pochechtával se.

„Nedokážu si to vysvětlit. I teď bych nejradši dál pokračovala.“

„Dej mi pět minut a přání ti splním.“ Z plna hrdla jsem se začala smát:

„Chceš se ušukat k smrti?“

„Óóó, to je slovník dámy?“ vrátil mi. „Ale na smrt mám ještě hodně času,“ odpověděl mi s úsměvem a znova mě políbil. „Nechápu, co mě na tobě tolik přitahuje. Jsi jako magnet, na kterém musím být pořád přilepený. První jsem si myslel, že mě pobláznilo okamžité odloučení, ale mýlil jsem se. Chci pořád víc a víc. Nemůžu si pomoci. “

„Musím zítra do práce,“ sdělila jsem mu mezi dalšími polibky. „A měli bychom probrat, kvůli čemu jsem přišla.“ Tím jsem ho trochu zarazila.

„Co chceš slyšet?“

„Briane, jsem těhotná a ty jsi z jiného kontinentu.“

„Takže by bylo fajn, abys nechala práce a odstěhovala se za mnou.“

„Co?“ vyjekla jsem.

„Vydělávám dost na to, abych nás mohl rozmazlovat do konce života.“

„Jo a jednou tě omrzím, pak bude konec.“ Viděla jsem na něm, jak zpozorněl.

„Co ode mě chceš?“

„Já nevím. Kromě postele se vlastně ani neznáme. Já žiji na druhém kontinentě a nemám žádnou záruku ničeho, když to tu opustím. Mám tu rodinu, práci, kamarády, prostě všechno.“

„Madie, já vím, že tě prostě jenom chci.“ Potom položil ruku na břicho. “A budu rád, když se o vás dva budu moct postarat,“ sdělil mi s vážností v hlase. „Ale jestli ti to ulehčí situaci, klidně se teď hned můžeme zvednout a vzít se.“ Zase jsem se začala smát.

„Myslíš, že bych tě chtěla?“ rýpla jsem se a on se zamračil.

„Proč si mě nechceš vzít?“

„Protože je to šílené.“

„Co je na tom šíleného?“

„Prostě je to šílené. Víc to rozebírat nebudu.“

„Jak myslíš.“ A začal mě zase líbat.

„Už zase?“

„Ne, jen se rozptyluju, abych nemyslel na to, že jsi mi řekla ne.“

„Štve tě to,“ vydechla jsem vzrušeně.

„Hrozně.“

Povzdechla jsem si.

„Bude nezodpovědné, když si tě teď hned vezmu. Chceš si mě vzít jen kvůli tomu prckovi a nějakému pomatení hormonů.“

„Chovej se trochu jako potvora. Sice můžeš ze mě vytřískat peníze za alimenty, ale jako manželka můžeš získat víc.“

„O peníze mi nejde.“

„Dobře, a co třeba otec dítěte? Toho bys nechtěla získat?“ zkoušel na mě. „Nebo chceš prcka vychovávat sama?“ šťouchal do mě dál. Zarděla jsem se. „Budu upřímný. Poznat někoho normálního a kdo mě okouzlí, tolik jako ty, není jednoduché. Vlastně to, co cítím k tobě, jsem nikdy k nikomu necítil. Proto chci, abys byla jen moje.“

„Je to prostě šílené.“

„Tys nikdy neudělala nic šíleného? Je načase, abys něco takového udělala.“ A zase jsem se začala smát.

„Zlato, tohle není šílená věc. Je to pitomost.“

„Ne, je to šílené.“ A potom se zvednul. Nechápavě jsem se na něj podívala a čekala. „Zvedej se. Jedeme do nejbližšího kostela a vezmeme se.“

„Ne,“ začínala jsem se vztekat. „Nenapadlo tě, že jsem jedna z těch dívek, která chce jít ve svůj svatební den za princeznu, být královnou večera a ták?“ Viděla jsem na něj, jak se zamračil.

„Tohle chceš?“

„Já nevím,“ zase jsem začala. Nejhorší na tom bylo, že jsem opravdu neznala odpovědi na jeho otázky.

„Nesnáším odpověď „Nevím“,“ vyprskl naštvaně. „ Řekni mi raději, co víš.“ Celá jsem ztuhla, a pak to na něj vyklopila:

„Chci být s tebou,“ přiznala jsem se a udělala tak menší ústupek. Trochu mě děsilo, jak na mě všechno z jeho strany vyklopil, a já chtěla být opatrnější. Měla jsem s muži nějaké zkušenosti a ne zrovna ty nejlepší. I když většinou se všechno pokazilo potom, co jsem se s nimi vyspala, tak jsem chtěla být ostražitá. S Brianem jsem spala a on se mnou byl pořád.

„Aspoň, že tohle víš.“

„Briane, uděláme to následovně. Pokud chceš, dalších čtrnáct dní budeme spolu. Musím tě poznat, a potom říci, co dál.“ Jenže Brian se zamračil. „Nelíbí se ti to?“ Všimla jsem si, jak zaváhal. “Bojíš se něčeho?“ A Brian se konečně vyjádřil:

„Bojím se, že když poznáš, jaký žiju život, utečeš.“



3 komentáře:

  1. znova říkám že tadle povídka je božíííííííííííííí
    zajmalo by mě jak to dopadane dál prosíííííííím další :) :D

    OdpovědětVymazat
  2. Jsem to, ale nedočkavec. ne nemohla jsem to vydržet a musela si to přečíst už tady. Je to super:) Jsem zvědavá na pokráčko.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hih, to chápu. Vždycky čekám, až mi dílky vydají všude, a podle toho vydávám další kapitoly všude jinde. Omlouvám se, že tentokrát to trvalo, ale Poisson asi byla někde na příjemném víkendu a chvíli mi vydání na ourstories trvalo. Dneska večer to vydám všude jinde a zaměřím se na další kapitolu :-)

      Vymazat