Řekne mu Bella pravdu nebo neřekne?
5. kapitola
„Bello,“ začal jsem, „mohla bys mi, prosím tě, odpovědět na některé otázky, které mě pořád v hlavě otravují?“ Podívala se mi do očí a musela v nich vidět můj zmatek. Najednou sklopila hlavu a zčervenala. Nechápal jsem její reakci a doufal jen v to, že mi vysvětlení všechen zmatek, který cítím.
Bellin pohled:
Seděl naproti mně a dožadoval se odpovědí. Nevěděla jsem, jak mu to všechno mám říct, ale slíbila jsem mu, že pokud něco zapomene, tak mu to připomenu. Odhodlaně jsem zvedla hlavu a pohlédla mu do očí. Jenže to jsem neměla dělat. Setkala jsem se s jeho smutným pohledem a začala jsem se v něm topit. Přestala jsem vnímat okolní svět a soustředila se pouze na Edwarda. Po chvíli jsem cítila, jak se Edward ke mně přiblížil. Byla jsem jím naprosto omámená. Netrvalo to dlouho a naše rty se spojily. Líbala jsem ho, jako kdybych o něj měla znovu přijít. Užívala jsem si jeho doteky na mém těle. Bylo to podobné jako tenkrát v autě. Jenže tentokrát, když mě začal líbat na krk, jsem se zastavila. V mé hlavě jsem slyšela, jak kolovrátek udělal cvak.
Když jsem si uvědomila, co dělám, a že mu znova hrozí, že ho můžu zabít, jsem od něj odskočila. Nechápavě se na mě díval a pověděl:
„Ublížil jsem ti?“ zeptal se mě.
„Ne, jen se bojím, že znova ublížím já tobě.“ Chtěla jsem být k němu upřímná. Ať to má jakékoliv následky. Edward byl trpělivý a čekal na mé vysvětlení.
„Víš, něco podobného jsme už jednou dělali a já tě nechtěně zabila. Prostě ta moje schopnost se spustila a byl konec.“ Edward na mě nevěřícně koukal.
„Ale to není možné. Vždyť jsem naživu. Teda jako upír,“ ušklíbl se.
„To bude tím, že jsem tě oživila,“ prozradila jsem mu.
„A následkem toho jsi zapomněl některé události a věci,“ vysvětlila jsem mu. Poslouchal mě a vypadalo to, že mu pomalu a jistě všechno dochází.
„To by vysvětlovalo, proč si nepamatuji jízdu autem, ale nevysvětluje to to, proč se cítím pořád tak prázdný. Jen s tebou se cítím svůj. Je to zvláštní,“ uvažoval nad tím vším. Pak se mi podíval zpříma do očí a položil mi otázku, na kterou jsem mu nechtěla odpovědět:
„Na co ještě jsem zapomněl?“ Vzala jsem všechnu svoji odvahu a řekla mu otázku odpověď na jeho otázku:
„Na to, že si mě měl rád.“ Při těch slovech jsem koukala někam úplně mimo. Můj cíl byl, abych se mu nedívala do očí. Mlčel, proto jsem pokračovala.
„Všichni kolem tebe o tom mlčí jen proto, aby sis vzpomněl, anebo aby sis cestu ke mně nebo k jiné našel sám. Nebylo by dobré se vázat na to, co bylo.“ Edward na mě vyděšeně zíral a pak prohodil:
„Poprvé mi to trvalo sto let. Sto let jsem čekal, než najdu tu pravou, a když už jsem ji našel, tak se stane tohle?“ Nechápavě kroutil hlavou.
„Vím, že mě něco k tobě táhne, ale nevím pořádně co. Připadám si, jako kdyby moje vědomí tento fakt nepobralo, ale moje nevědomí chce být s tebou. Proto jedna moje část by ti nejradši tohle krásné srdce dala do dlaně se slovy: ,Mé srdce patří jen tobě.“ „Ale bohužel ti to teď říct nemůžu. Budu potřebovat nějaký čas, než se s tím vším srovnám,“ trpělivě mi vysvětlil.
„Edwarde, vem si času, kolik chceš. Já počkám. Chápu, že musíš být zmatený a pokud budeš chtít jakoukoli pomoc, ráda ti pomůžu. Já sama také čas potřebuji. Bojím se, že bych ti znova ublížila a to už bych neunesla,“ promluvila jsem k němu trochu provinile. Viděl na mně, jak moc si vyčítám to, co se stalo.
„Neboj, vše se určitě dá do pořádku. Jednou mou částí cítím, že k sobě patříme. Jen mi, prosím, dej čas, abych si to všechno v hlavě srovnal.“ Tentokrát jsem mu jen kývla na odpověď, že souhlasím. Pohladil mě po tváři. Zvedl se a odešel pryč i s tím krásným srdcem. Tak moc bych si přála, aby jeho srdce bylo moje.
Dny ubíhaly a já byla trpělivá. Někdy jsem načapala Edwarda, jak mě nenápadně pozoruje, ale nechala jsem ho být. Až bude chtít být se mou, přijde za mnou.
Denalijští byli stále u nás a Kate s Irinou a Carmen jsem si moc oblíbila. Bohužel, Tanya se mi vyhýbala a občas jsem ji zahlédla, jak se na mě všelijak šklebí. Nechápala jsem ji a radši se jí vyhýbala.
Bylo krásné odpoledne a já se rozhodla, že se půjdu projít. Miluju podzim. Všude je krásně barevno. Listy padají v různém sledu a větřík si pohrává s mými vlasy. Za vilou jsem zamířila rovnou do lesa. Procházela jsem se nějakou dobu a přemýšlela o Edwardovi. Od té doby, co jsem s Edwardem mluvila u mě v ložnici, jsme sami nikde nebyli a ani nemluvili. Pozorovala jsem ho, jak po mě někdy pokukuje a neustále přemýšlí. Muselo to pro něj být matoucí. Nevěděla jsem, jak bych mu mohla pomoci.
Cestou se mi vynořila vzpomínka na to ráno, když seděl u mě v křesle s tím nádherným srdcem v ruce. V jednu chvíli jsem si myslela, že si vzpomněl a mé srdce se zaradovalo. Velmi nepříjemné bylo pro mě zjištění o jeho nevědomosti a ještě mi položil tu otázku: „Na co jsem ještě zapomněl?“ Tenkrát jsem neměla sílu mu říct, že mě miloval, ale i z pouhého mít rád pochopil, že to tak bylo.
Jediné, co mě jakž takž uklidňovalo, bylo vědomí, že ho to ke mně táhne. Jeho mysl nezapomněla. Za to jsem mu byla vděčná. Sice mě v několika posledních dnech trápilo ho nemít u sebe a vidět, jak kolem něj Tanya stále poletuje, ale kdyby chtěl, stačilo by jediné slovo a já bych se k němu přihlásila tak, že by Tanye spadla čelist.
Co si budeme povídat. Jsem hrozně žárlivá. Pomalu zjišťuji, že kdyby se zamiloval do jiné, nebylo to tak jednoduché ho nechat jít. Asi by mě to na několik století zničilo. Možná dokud bych nenašla jinou lásku, ale v nitru doufám, že se mi tohle nestane.
Přemýšlela jsem nad tím vším, až jsem došla ke skále. Byla zvláštní. Takový přírodní úkaz. Připadala mi spíše jako zatraceně velkej obelisk. Pak jsem skálu párkrát obešla a uvažovala o tom, jestli to není náhodou nějaký zbytek z fórů, co kluci vždycky vyváděj. Myslím si, že by tu skálu tři upíři zvedli. Budu se na to muset zeptat Alice.
Byla jsem zabraná natolik do studování skály, že jsem si nevšimla, že se vedle mě objevila Tanya. Tvářila se jako samotný ďábel. Hned jakmile jsem ji zpozorovala, vrhla se na mě a přimáčkla mě na stěnu.
„To ty můžeš za to, že si mě nevšímá a nemá o mě zájem,“ vybafla na mě. Zrychleně jsem dýchala a snažila se uklidnit. Viděla jsem, jak jí z očí šlehají blesky a čeká na moji obranu. Jenže já nevěděla, co jí mám říct a jediné, co mi naskakovalo v hlavě bylo:
„Ajajaj!“
Žádné komentáře:
Okomentovat