neděle 7. října 2012

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné! - 17. kapitola


Přátelství na život i na smrt.

17. kapitola 

Netrvalo to dlouho a slyšela jsem za sebou kroky. Byli rychlí a neváhali, jenže já jejich taktiky znala už od malička. Zabočila jsem za roh a vytasila připravenou dýku. Jen co dotyčný došel k rohu, přimáčkla jsem ho na stěnu a dala mu dýku na krk.



Překvapila jsem ho. Takový výpad nečekal. Měla jsem ho tam, kde jsem chtěla.
Nemínila jsem mu pokládat jakékoliv otázky. Jen by mě podobné počínání zdržovalo. Rozhodla jsem se chovat neeticky. Podívala jsem se dotyčnému do očí a naprosto jej znehybnila. Pak už se dostat do jeho hlavy byla hračka.



Jeho vzpomínky ze soukromého života jsem automaticky vynechávala, dokud jsem v nich nezahlédla tvář, kterou jsem hledala. Jakmile jsem se dozvěděla, co jsem potřebovala, dotyčnému jsem vykázala vzpomínku na mě a pustila ho k zemi. Měla jsem štěstí, z jeho vzpomínek jsem byla přesně schopná najít cestu k Christianovi.



Vydala jsem se správným směrem a tentokrát se zneviditelnila stejně jako
svého koně. Nechtěl jsem, aby mě někdo spatřil.



Procházela jsem uličku za uličkou a přesně tušila, kde je past za pastí. Asi nejvíce ze všeho mě překvapilo, že měli připravené verze i pro případ mágů. Ale asi netušili, že je jednou bude hledat někdo, kdo nemá problém s tím se lidem podívat do hlavy. No, jen ti zdatnější toho byli schopní a jich moc nebylo.



Bez problému jsem proklouzla mezi několika hlídkami a vyhnula se připraveným pastím. A už jsem byla u cíle, když jsem uslyšela hlasy:



"Jaké šance bude mít království se ubránit, pokud se se divoši sjednotí?"



"Minimální. Bez prince a jeho gardy nemají šanci," komentoval pro mne neznámý hlas. Akorát jim nějaká ženština nesla víno a já to využila k tomu, abych se dostala na jednání. Bylo to setkání celého podsvětí. Poznávala jsem i některé tváře. Sešli se tam hlavy obou království – mého nového domova i toho starého.



"A co princezna?"



"Je velmi silná, ale sama a naše výuka zrovna moc rychle nepostupuje," odpověděl z jednoho rohu k mému překvapení Jack. Jenže jedna moje část to o něm celou dobu věděla a raději fakt, že je vlastně zloděj jsem pomíjela. Někdo se začal smát:



"Vůbec nechápu, jak to že tě pořád neprokoukla."



„Nechce to vidět,“ vysvětlil jim Chris. Sama pro sebe jsem se usmívala – znal mě až moc dobře.



"Hm, ale tohle neřeší naší situaci. Máme nebo nemáme přijmout nabídku spojenectví, kterou nám nabízí?" ozval se černoch sedící vpravo ode mě. Upřeně se přitom díval na Chrise.



"Odpovíme jim pozitivně. Budeme jim dávat špatné informace a tím budeme získávat nějaký čas, který nám pomůže se na ně nějakým způsobem připravit. Krom toho by bylo rozumné se spojit s každým, koho známe, a kouzlí. Štěstí přeje připraveným. Já osobně se spojím s princeznou. Mě poslouchat bude,“ informoval je rozhodně a nikdo nic nenamítal. Potom se všichni zvedli a začali se rozpouštět v místnosti. Nakonec zůstal jen Chris, jež studoval stále mapy. V celé místnosti jsme byli jen my dva, proto jsem se posadila na židli na druhé straně stolu jako rovný k rovnému a zviditelnila se. Pozorovala jsem ho, jak dál studuje mapy, až jsem musela promluvit, aby si mě všiml:

„Nikdy před tím jsem tě neviděla něco tolik studovat. Asi je fakt krize, co?“ Když zaznamenal moji osobu, málem spadl ze židle.

„Chceš mě zabít?“ ohradil se hned na mě a já se mu začala smát.

„Přece sis nemyslel, že si nechám ujít takové důležité jednání.“ Dělala jsem ze sebe vševědoucí a odmítala mu přiznat, že jsem se tady vlastně objevila náhodou. Potřebovala jsem, aby ze mě měl respekt, který podle mě občas vůči mně, postrádal.

„Asi mi neřekneš, jak ses o tom dozvěděla a dostala se sem, co?“

„Ne, příště si to totiž s radostí zopáknu.“ Lehce se mým slovům usmál a já tušila, že na příště mi moji návštěvu ještě o něco stíží.

„Dáš si víno?“

„Ne, děkuju.“ Chtěla jsem mít čistou mysl na cestu.

„Takže půjdeme rovnou k věci. Co si myslíš o mých rozkazech?“ Divila jsem se, že ho vůbec zajímá můj názor, ale tušila jsem, že je to spíše řečnická otázka.

„Zajímavě ses k tomu postavil. Jen mě překvapilo, že ses automaticky nepřidal na stranu divochů, mohl by ses tak stát králem obou království.“

„Jo a velmi brzy přijít o svůj post, protože neumím kouzlit.“

„Jsi vychytralý.“ Obdivovala jsem ho za to, že vždycky vyhodnocoval celkem správně budoucnost. Občas jsem dokonce uvažovala, jestli do ní nevidí.

„Ne, spíš počítám s tím, že tobě můžu věřit víc, než jim. Je menší pravděpodobnost, že mi píchneš dýku do zad.“

„Líbí se mi, jak si vůči mně upřímný.“

„Já vždycky. Nevšimla sis?“

„Ano, někdy až moc.“ Naše pošťuchování bylo vždy součástí přátelství, z kterého jsme vždy čerpali, co se dalo. On profitoval na mně, já na něm. Pokaždé jsme věděli, že naše spolupráce bude výhodná pro obě strany.

„Ale aspoň vím, co mám od tebe čekat.“

„To víš. Výš už se dostat nemůžu a je dobré mít kvalitní spojence.“ A já už byla jeho tajný spojenec už několik let. Dobře, až tolik tajné naše přátelství nebylo. Jsem zvědavá, kdy se to otočí proti mně.

„A pro mě je dobré mít dobré styky s podsvětím, protože ničit se ho stejně nevyplatí. Určitě by se pak zformovalo časem nové a tentokrát bych si tam neměla s kým povídat,“ vysvětlila jsem mu. Potom jsme se oba odmlčeli, protože jsme tušili, co přijde dalšího. Bylo na čase získat informace, pro které jsem přišla.

„Co víš o divoších?“ zeptal se mě.

„Skoro nic. Jen to, že k jejich síle přišli asi tak stejně jako já, a že nemají na rozdíl ode mě žádné vzdělání. Ani nevím, kolik jich je.“

„Jejich šest.“

„To je dost.“

„A mají k dispozici nemalou armádu.“

„Velmi znepokojivá informace. Co víš o mém muži?“

„Dneska mi od nich přišel dopis, že ho mají. Nic víc o něm nenapsali.“

„Takže ani netušíš, kde ho drží.“ Viděla jsem, jak mu zablýsklo v očích. Tušil, co plánuju.

„Jdeš ho zachránit.“

„Dobře víš, že se nikoho ptát na svolení nebudu. Málokdo bude tušit, že jsem pryč. Byla bych ráda, kdyby sis to také nechal pro sebe.“

„No, co s tebou. A když už tam jdeš, tak tě tam nechám nadělat pořádnou paseku.“ Věděla jsem, že svým způsobem aspoň trochu přispěje k dílu.

„Máš pro mě něco, co by se mi mohlo hodit?“

„Uvidíš. Pojď se mnou.“ Odvedl mě do nějaké jiné místnosti, a tam v ní měl další chodbu, kde se nacházely různé věci. Hlavně se tam různě válela spousta zbraní a map.

„Hádám, že zbraně máš. Ale tohle asi ne.“ A podával mi nějaký bílý krystal.

„Co to je?“

„Vem to do ruky a pochopíš.“ Poslechla jsem, a jakmile jsem ho stiskla v dlani, pochopila jsem to.

„Kámen života,“ zamumlala jsem.

„Přesně tak. Takže asi víš, k čemu slouží.“

„Myslela jsem, že je to už jen legenda. Ale praví se, že jej napájelo spoustu mágů, aby mohli porazit jednoho, který jim chtěl vládnout bez jejich svolení. Nakonec nebyl použit a zmizel ze světa.“

„Ne, jen byl držen ve špatných rukou. Proto zmizel ze světa.“

„Ber to dodatečně ještě jako svatební dar. Teď bys měla mít dost energie na to, abys je porazila.“

„Jen to nesmím podělat. Mám jen jednu šanci.“

„Ano, to já taky a teď jsem ji vložil do tvých rukou.“

2 komentáře:

  1. Jupí už som sa nevedela dočkať, super kapitola teším sa keď pôjde poňho :D

    OdpovědětVymazat
  2. No, tak jsem si myslela, že Chris je zmetek a ono to asi bude pravda. :D Jsem zvědavá, jak Samuela vysvobodí. :-)

    OdpovědětVymazat