pondělí 6. srpna 2012

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné - 13. kapitola


Každému bychom měli dát šanci. 

13. kapitola

Byla jsem nervózní. Věděla jsem, jaká je to pro mě výzva, a proto jsem o to více zmatkovala.

„Megan, uklidni se,“ přikazovala mi Annie. „Jsou to jen muži. S tím si určitě poradíš.“

„No jednoho jsem zmákla, ale víc najednou… To asi nebude tak jednoduché.“ A Annie se začala nezřízeně smát. „No, tááák. Víš, jak jsem to myslela. Jsi jako malé dítě,“ kárala jsem ji.

„Promiň.“

„Jdeme. Ať vidí, že jsem alespoň dochvilná,“ sebrala jsem se a šla bojovat.



Byli tam nastoupení. Prohlíželi si mě a v jejich obličejích jsem uviděla znechucení a opovržení. U některých jsem nechápala, proč tam tedy vůbec stojí, ale své myšlenky jsem si raději nechala pro sebe. Nechtěla jsem, aby můj postoj vůči nim je více odrazoval. Rozhlédla jsem se po všech a rozhodla se na to jít jednoduše:

„Někteří z vás v několika posledních dnech asi zaznamenali, že jsem Megan,“ odmlčela jsem se na chvíli a znova se pohledem ujistila, že poslouchají a nedělají si ze mě šoufky už teď. Asi mě to stejně jednou nemine, proto jsem se rozhodla položit jim jednu z nejklíčovějších otázek: „Začneme jednou jednoduchou otázku. Proč tu všichni jsme?“ položila jsem otázku a čekala na odpověď. Nakonec se ozval jeden menšího vzrůstu:

„No, protože nás sem nahnal král,“ vytasil na mě a já věděla, že jsem pochybila. Rozhodla jsem se udělat úskočný krok. Jak jsem zatraceně mohla být tak naivní a myslet si, že dorazili dobrovolně? Musela jsem se pořádně předvést a ukázat, co umím, a zároveň jim dát svobodnou volbu. „Takže to uděláme následovně. V další hodině ukážeme všichni, co dovedeme, a pak se můžete rozhodnout, jestli dále se mnou budete chtít trénovat a pokusit se stát novou gardou nebo ne. Nechám to na každém z vás.“ Po mém úvodním proslovu jsem se podívala po všech a dřív než stihli nějak protestovat, zavelela jsem:

„Je vás tu podle všeho dvacet. A ráda bych vás všechny otestovala, co umíte. Seřaďte se mi, prosím, všichni jeden po druhém na bojišti, abych zjistila, jak na tom jste. Poprosila jsem pár léčitelů, aby nám udělaly štíty,“ oznámila jsem jim a vydala se směr bojiště. Nechtěla jsem poslouchat žádné udivené otázky, z toho důvodu jsem raději žádné námitky nevnímala a pokračovala dál. Postavila jsem se doprostřed bojiště a nechala okolo sebe vystavit štíty. Podívala se za sebe a sledovala vykulené obličeje.

„Tak kdo bude první?“ vyzívala jsem je.

„Jacku běž. Jsi nejsilnější z nás. Ať to máme rychle za sebou,“ rejpl si někdo a já raději dělala, že je neslyším. Z řady vystrkali hnědovlasého mladého kluka, který vystupoval poměrně stydlivě a nejistě. Vypadal až moc mladě, ale chtěla jsem mu i přesto dát šanci, ačkoliv jsem věděla, že ho do gardy nebudu moc umístit, protože je omezená věkem. Postavil se naproti mně a začal se soustředit. Během chvíle jsem cítila první náraz do mého štítu, který jsem vytvořila, abych souboj s ním neprohrála. Lehce jsem na něj zaútočila a jeho štíty se úplně rozpadly. Trochu zazmatkoval, a kdyby neměl jistící štíty od léčitelů, zranila bych ho, a podle všeho si toho byl vědom.

Trochu na tom všem mě děsilo, že jeho považovali za nejlepšího z nich. Copak mi to tu Samuel nechal? Jack ustoupil z bojiště a místo něj se připravil velikánský chlap jak hora. Vypadal poměrně nemotorně. A boj začal na novo bez jediného slova.

Netrvalo to dlouho a na řadu přišel další bojovník.



Během chvilky jsem všechny vyzkoušela. Chyběl jim pořádný trénink a většině z nich i síla. Připadalo mi, že král si ze mě dělal srandu. Bylo to, jako by mi sem naschvál poslal nejslabší bojovníky, které znal. Došla jsem k Annie a napila se.

„Je to bledé, že?“ zeptala se mě.

„Hmm.“

„Co s tím budeš dělat?“ Povzdechla jsem si a měla dvě volby. Buď jsem mohla výzvu vzdát či se pokusit o nemožné. A já se potřebovala odreagovat.

„Uděláme s nimi, co se dá. Případně se aspoň něco přiučí,“ svěřila jsem jí. Potom jsem se otočila na skupinu a všechny si poctivě prohlédla. Byli vyčerpaní a nevypadali, že by dnes v tréninku mohli pokračovat.

„Takže,“ začala jsem pomalu, “změřili jsme si síly a teď je rozhodnutí na vás, zda se stanete členy gardy.“

„A to nás chcete po tom, co jsme předvedli?“ zeptal se zrzavý mladík nechápavě.

„Nejde o to, jakými bojovníky jste teď. Ale o to, jaké máte ambice. Nepotřebuju silné cvičené muže. Potřebuji lidi, kteří mi budou ochotní naslouchat. A za to se vám pokusím pomoci, aby se z vás stali lepší kouzelníci, léčitelé či bojovníci. Nebudu stavět obyčejnou bojovou gardu, jako tu má můj manžel. Já se pokusím o to vytvořit spíše tým kouzelníků, kteří budou vynikat tím, že dokáží vložit do popředí svoje schopnosti,“ vysvětlila jsem jim a potom umlkla a sledovala, jak se rozmýšlí.

„Já tím nic neztratím,“ ozval se Jack. „Jsem mladý a nikde mě zatím nechtějí, protože jsem ještě nedokončil základní vzdělání.“

"A překousneš, že tě povede žena?“

„Záleží na tom, co mi nabídnete.“ Byla jsem potěšená, že ten kluk je chytřejší, než vypadá.

„Zapojím tě do tréninku, ale nebude tě moci pustit oficiálně do případného boje,“ přiznala jsem mu barvu. Sledovala jsem jeho obličej, dokud se neusmál.

„To mi bude vyhovovat. Lepší než dělat blbosti na ulici a mít z toho problémy. Ale uvědomte si, že mi některé základní znalosti budou stále chybět.“

„S tím budu počítat. Stejně spoustu věcí z počátku osvěžíme.“ Potom jsem se podívala na ostatní a snažila se vyčíst z jejich obličejů, jak se rozhodnou oni. „A co vy?“ otočila jsem se na ně. Ten zrzavý z nich se trochu ošil a vyjádřil se:

„Můžeme vám to, výsosti, říci zítra?“ zjišťoval a mě došlo, že všichni váhají. Bylo jim jasné, že jsem lepší než oni, ale jejich postavení vůči nim ve společnosti by se mohlo ohromně zhoršit. Netušila jsem, jak na tom jsou normálně, proto jsem udělala zase trochu krok zpět.

„Chápu vás. Uděláme to následovně. Ti, kteří chtějí se mnou začít trénovat, zítra se sem dostaví ve stejný čas jako dnes. Jacku, trénink bude, i kdybys dorazil sám,“ slíbila jsem mu a s tím se otočila a vydala se do vlastních komnat. Annie byla po mém boku a kousala si ret. Něco mi chtěla, proto jsem se zastavila a otočila se na ni:

„Co chceš?“ Annie sklopila oči k zemi.

„Mohla bych se k tréninku připojit také? Podle toho, co jsi říkala, nebudete jen bojovat, ale i léčit. A já se potřebuji zlepšit. Od místních léčitelů se toho moc už nenaučím.“ Změřila jsem si ji pohledem a uvážila všechny okolnosti.

„Dobře, ale jestli si myslíš, že tě budu šetřit, mýlíš se.“

„Nic jiného bych od tebe ani nečekala,“ prohodila trochu opovržlivě a mě nezbývalo, než se smát.

4 komentáře:

  1. Hezké, jsem ráda, že se objevil alespoň někdo nezaujatý proti Megan, vlastně mě tak napadá, že je proti ní nezaujatý, protože ostatní jsou zaujatí proti němu a nikdo nechápe ukřivděného tak, jako ten, co si křivdu zažil na vlastní kůži... :D :D No, plácám kraviny, prostě je to krásné, těším se na další... :) :D

    OdpovědětVymazat
  2. Krásné těším se na další :)

    OdpovědětVymazat
  3. Třasořitkové jsou všude, ale někdy z nich lze udělat muže. ;)

    OdpovědětVymazat